PROUD

Co prchlo měst, vln, tvorů, hor

v proudu Času?

Když vidím řeku, jak ubíhá v dáli

a vím, že nikdy již nevstoupím v tutéž vlnu,

jež před vteřinou mi prchla,

cítím své míjivé jsoucno

přissáté k jedné vlně,

a přece proud někde vždy plyne,

a stále někdo v něj stoupá a nikdy do téže vlny.

To je propastně smutné a přece tak blouznivě krásné.

To je lidské mé jsoucno. Trvá jen chvíli.

Pro tu chvíli jsem zrodil se

a věky k ní spěl a když jsem ji našel,

musím ji opustit zase,

abych opětně stanul na břehu jiného proudu,

do něhož znova sestoupit musím,

a v kterém odplynu s určenou vlnou,

tak jde to stále

v přeměně věčné,

stále vlna a nikdy táž,

jež plyne do moře Nirvány