PROVERBE.

Zda vzpomínají? Zda se pamatují?

„Chtěl bych se dotknout retem vaší šíje.“

„Ne, my se nikdy líbat nebudeme.“

„A tvrdíte pak, že mě máte ráda.“

„Až za hrob. Jako nikoho víc v světě.“

„Já políbím vás.“ „Nikdy. Není možná.

Pak víckrát bychom se už neviděli!“

„A to je láska?“ „Věřte, mám vás ráda.“

„Ne, nerozumím.“ „Ráda celou duší

a celým hořem svého odříkání,

a vy jste slíbil... slibte slavně znovu,

že líbat mě chtít nikdy nebudete.“

„Křišťálnou duši máte, pravda, drahá,

však z mrazivého ledu. Dejte vzplanout

jiskřičce jedné aspoň v hloubi její,

a byť to byl jen odlesk očí mojích:

chci pro dnes slíbit.“ „Pro vždy!“ „Ale někdy –“

„Ne, nikdy, nikdy, nikdy! Přisahejte!“

Oh, jak jsi dovedla být jen tak krutá,

jeptiško moje, klášternice tichá!

Můj žhoucí ohni, slunce rovníkové,

což – pamatuješ? Viď, že hodně pestré

jsou dnes už vzpomínky té lásky naší.