PROVOD.

„Vstává na východě z červánku den šerý;

vyprovoď mne, milý, za vrch devaterý,

za vrch devaterý, desaterou nivu,

jinak nenajdeš mne druhé ráno živu:

zkamení mi srdce, hlava ohněm shoří,

vyprovoď, můj milý, vyprovoď mne k moři!“

„Potěšení moje, po radosti veta!

Vyprovodím já tě za pět dílů světa,

za pět dílů světa, za tři moře dlouhá,

vždyť jsi moje štěstí, naděje i touha;

ale až se vrátím nazpět do údolí,

zahynu tu jistě, jak mne srdce bolí.“

„Nebolí milého, jako bolí milou,

jako by je řezal rozžhavenou pilou,

jako by je štěpil ocelovým klínem,

jako by leželo pod tím pražským Týnem,

jehož zvony všecky smutné písně zvoní,

až se hlava kloní a zrak slzy roní.“

„Nebolí tak milou, milého jak bolí;

jako by mně v oči naházeli soli,

ostré soli v oči, v srdce kusy skály,

tak mne bolesť hněte, tak mne lítost’ pálí,

vždyť svět mého štěstí hrotí se a boří –

všecko potěšení odchází mi k moři!“