PROZPĚVEM.

Šero bylo kol a kol.

V mlhách dálky tiše spaly,

přes mé duše rmut a bol

dumné tóny snivě vály;

jak let tichých oblaků

v jímavém svém zamlčení,

plny vlahých soumraků

vály v chvění.

A mé kroky mlhami

v neznámo jak ztrácely se,

nitra mého strunami

tóny v píseň pojily se;

touhou, smutkem, dechem dum,

vším, čím hruď má plála, vřela,

jako nocí vánku šum

píseň zněla.

A tak šel jsem v dumách, sám,

přemítáním, pochyb šerem,

často krok můj tu i tam

tím i oním zbloudil směrem;

ale nitra hlas mi děl,

u cíle že vposled stanu – – –

A já s vírou v duši spěl

šerem k ránu.