Prší...

V lenošce sedí v krámě holohlavý

pan kupec a čte ranní noviny.

Má černá skla, nos červený má zdravý

a na bříšku má zlaté hodiny.

Jsou nohy v trepkách, ruka buclatá

jest posázena chloupky jemnými –

a na prstech prsteny ze zlata

a v šose šátek s cípy modrými.

Čte. Někdy koukne za pult na děvčata,

jež přijdou koupit – ale oči skryl!

Teď zvedl se a ku portálu chvátá –

nos ven – – a cuknul! – že se uhodil –.

Zas klidně sedá, levou rukou sáhne

po šňupci, po němž touhou zraky srší –

noviny druhou před oči si stáhne

a jen tak tiše povídá: „A! – Prší!“

U krámu klika cvakla. Kupec starý

se zvedl tiše, zbožně z lenošky:

to přišla jeho paní – v očích žáry

a v rukou rozpletené punčošky.

Pan účetní se sklonil k zemi paní

a mládenec řek’ slušně: „Zdráva vstala!“

Hoch učedník se podíval jen na ni

a zbožně přál si, aby nezůstala.

Jsou tiše všichni, mlčky zrak se dívá

na skostnatělé tváře, na nichž splývá,

ač ráno, večer, mrakem skaboněný –

na plachý zrak, co zhoubným ohněm srší:

„To bude obchod! Kriste umučený!“

a vztekle vzdychá u dveří: „To prší!“