Prší...

Je mi tak smutně a malátně,

jak déšť drobně studený padá,

zdá se, že hladit mě znenáhla přestala

ruka, jež hladila ráda...

Je mi tak čisto, tak do pláče,

to sen dávný klavírem zvoní – – –

zas plakal bych po těch ručinkách běloučkých,

jako jsem plakával loni...

To bylo taky tak do písní,

kdy puky snů mízení věští –

a smutek po slunci taky tak v něze chřad'

u plačícím, tesklivém dešti...