PRŠÍ!

Ach, prší! Tmavé, bez listí už stojí

tu hustovětvé stromy aleje,

pláč větru v nich se s pláčem deště pojí

na píseň stesku prázdnou naděje.

Ač zní ta píseň šeptanými slovy,

přec do hloubi se v duši dotírá,

a z dola, z řeky kalný proud co poví,

jen smutku dvéře v srdce otvírá.

Kde v akátech se seschlé třesou plody,

hle! tmí se pomník prostřed zahrady,

a s něho – jaký pleonasmus vody! –

se řinou šumně lesklé kaskády.

Ba, chápeš: on, ten mrtvý kámen ztmělý

má nezkalené rmutem ručeje...

Však nebe, řeka, i tvůj pohled vřelý

jen kalnou slzou zde se zaleje!