Prší!

Hleď, prší! – Den je šedý, nebes clonu

jen déšť protkává jako tenké nítě

a kapka v bláto splývá okamžitě,

jen okapy zní v jednotvárném tónu.

V den taký nejvíc v upomínkách tonu

na minulost, jež roztáhla své sítě,

a píseň má jest bosonohé dítě,

jež chytá motýle snů v rychlém shonu.

Sem staré víno, ale verše nové!

Verš nejlepší je věno smrtelníků;

toť nektar, mana, rosa, nechť svět bláto.

Bez veršů, věř, by nestál život za to,

a s nimi nerozeznáš purpurové

své víno od nachových dívčích rtíků.