Prsten.

Bylo k ránu; mladou sličnou ženu

našel pilař u kol utopenu,

náhodou(li zhynula či z muky,

kdož to ví? tvář klidna byla tak!

Vytáh’ ji, v tom zablesk’ se mu zrak:

prsten stáhl pilař z mrtvé ruky. –

Poručivše duši Pánubohu

pohřbili ji u zvonice v rohu,

jak ji pilař našel se vším všudy,

kdož u mrtvé pohřešoval as

z krajánkův, nechť zřel ji dřív a zas,

na levice prstu proužek rudý?

Ale divné v životě jsou shody!

Celou dobu téže od náhody

mladý pilař divně jaksi strádá,

a hrob ženy sesut je co den,

jakby z něho rakev brali ven.

„Proč pak asi?“ mlýnská chasa hádá...

Řezalo se. – V noci pilař mladý

na schystané usedl si klády

pohrávaje s uloupeným skvostem;

sedí, myslí... hlava padá níž...

v tom – snad duchů poslala ji říš –

mrtvá žena u něho je hostem.

Pokládá mu ruku na rameno:

„Vzal’s mi prsten, milánovo věno,

blahou upomínku na sen krátký;

všecko ostatní vzal času vír,

mám(li v hrobě míti klid a mír,

uloupený kroužek dej mi zpátky.

Či chceš dívce své jat v srdci jarem

tajnou loupež podat lásky darem,

na níž visí nebes kletba těžká?

nečiň tak, věz napřed, boží soud:

také ji by strhl vody proud

v říčné lože za rok ode dneška.

Pak i ty bys za dalekým mořem

bědně duší strádal, hynul hořem

jako druh můj z první blaha doby;

nezbylo by z vašich žití cest

nic než v plachém lidu trudná zvěsť

a dva dálně orůzněné hroby.

Nuže dej, sic zahynete v pláči,

dej...“ a pilař v snění prsten stáčí,

podávaje mrtvé kletbu tuše;

béře žena podávaný skvost...

pilař vstává... prst je kroužku prost,

leč i tíhy zbavena je duše.

Klidně hlava na lože se kladla,

jako by mu s ňader skála spadla,

žert a píseň družní jsou mu hosté;

a ten nový u zvonice hrob

travou obalil se od těch dob,

ba i kvítí s jara na něm roste.