PRSTEN (XIX)

Po tobě nemám nic

z tvé plavě vlající síly,

jen zvyk ten u okna stát

a v nepohody hledět tvář,

oknem věnčeným révou

se nedívám v léta žár bílý,

v špinavé cáry mračna,

když plíží se k sýpce jak žhář.

Po tobě neumím nic,

jen osudu zlého bohy

špehovat, jak se plíží

v údolí mraky s hor,

blesky, olizující

domova zlaté stohy,

tebe, palčivé léto,

vražednější než mor.