PRSTEN (XVII)

Tmi, zahrado, se jak tvář vraha,

buď mlčení tvé sebe větší,

za tvými ploty stáda mečí,

tak bílá jako mléčná dráha

a v černé věži ruka něčí

v klávesy jako v klasy sahá.

Andělé ještě v domě sídlí,

studený máj ráj ze stodoly,

andělé o pastýřské holi

a víly s duhovými křídly,

veliké, štíhlé, trochu smutné,

které se ovčím mlékem léčí,

jako když v žhavý popel sněží.

Ach, meč, ten radosti květ utne

a před svým křížem smuten klečí.

A klávesy mých prstů běží

jak v snách po strunách jeho řeči.