PRSTEN (XX)

Po nebi sny své vláčím,

jako ty u okna stávám,

s černé tabule noci

čtu písma neznámá

a není tam znamení polím,

stavením, stromům a travám,

jen ta zelená hvězda,

která bývala má.

Pastýři beze stáda,

bloudící pastvinami

a v polích brázdami jiných,

co zbývá ti nežli lov

pernatých slov, která vzletí

s pokřikem, že až zmámí,

a táhnoucích jako sluky

podzimem, tichých slov.