PRSTEN (XXIV)

Jdu cestou někoho či něčí,

tak svůj a přec pln nepokoje,

brázdami, které nejsou moje,

v májovou noc, snící v mé léči,

kol cizích plotů, tam kde bílé

jehňátko moje zabloudilé,

vzpomínka dětství mého mečí.

Jen tam, kam chtěl bych jíti jinam,

já, který ještě jenom vnímám

vůni bývalých senosečí?

Lovec už necílí, jen cítí,

unavila ho sláva pušky.

A klade hlavu do podušky,

tmící se meze, plné kvítí.

Kočičí zlato očí svítí

a měsíc, svatojanské mušky.