PRSTEN (XXIX)

Ach rýmy, rýmy, nic než ony,

a píseň nedělají rýmy!

Ale vždy s nimi přiletí mi

jak vesna s velkonočními zvony,

když s prahu nelítostné zimy

ten prsten, zahradní jak svícen

vede mne pěšinami mými

i ve tmě živou jiskrou vznícen.

A odvede mne v luka, pole,

v ten bílý den, až oči bolí,

s kyticí na pastýřské holi,

s anděly v ráji ve stodole,

s ostřížem, jako ostrá dýka,

zaťatá v nebe nad obětí.

Tam píseň ke mně s oblak sletí,

jak sokol na prst sokolníka.