PRSTEN (XXV)

O čem pak snít, o čem pak zpívat,

je-li sen lež a píseň klamem?

Nemáš, co není v tobě samém,

nemáš, neumíš-li se dívat

skrz prsten syna, prsten dětí,

dívat se pozlaceným rámem

na dno, pod hladinu, jež letí.

Podobny utonulé zvěři,

které srst ještě v proudu vlaje

barvami duhovými ráje

na dívčí pleti, srsti, peří,

za tváří tvář po proudu letí,

Anděl a Zvíře v jedné spleti,

jak den jde za nocí, noc za dnem

zarámované zlatým rámem.

A v jednom prázdném, ach, tak prázdném

tma, kde by měl být On, Ten třetí.