Prsten.

V mém prstenu tkví ametystu vznět,

jak hvězda je v něm pevně zasazen.

Kdo ví, kdy prvně uviděl ho svět

a který první pozdravil ho den?

Už dlouho září, svítí pro podiv,

juž předkové ten jeho měli kov.

Ten, tuším, setrvá, co budu živ

i pak, až chladný obejme mne rov.

Snad potom ještě víc se rozsvítí,

až s mého prstu stane na novém,

snad dědic proto radosť pocítí

a výskne za mnou třeba nad rovem!