PRSTEN

Z bran noci, plné hrůz, děs kletby na rtech svých,

jsem zděšen uprchl se srdcem popleněným,

v úzkosti oněmlým a v kruté strázni zmdleným.

Dav šílenství jsem zřel a pochyb zžíravých,

jichž jed mne opíjel a hořkost měnil v med,

tlum mocí pekelných, jež ve svůj kruh mne zvaly,

změť hříchů nejsladších, jež krev mou v oheň vzňaly,

van smrti studený, nicoty mrazný led – – –

V sad květný, ozářen jenž sluncem Tvým se rděl,

ó Bože, vedl Jsi mé kroky unavené,

bys příval vůní dých v mé srdce uzamčené

a proudům kypícím je navždy otevřel.

Nad mojí hlavou pak v nezměrné lásce své

ve slavnou úmluvu Jsi rozpial duhu Svoji

jak oblouk vítězný, v němž duch můj v bílé zbroji

radostné jistoty zřel kouzlo vášnivé

pozemsky smavých jar, jenž voní narcissem,

opojnou sladkost rtův a skrytou sílu révy,

všech výšin tajemství, jež zrakům mým se zjeví

v hodině polední jak požár v srdci mém.

Na žhnoucí znamení jsem zdobným prstenem

s kamenem tajemným, jenž na mém prstě plane

svým jasem tlumeným, kdy v moje oči kane,

se spojil s Životem ve svazku nezmarném.

Však soumrak důvěrný a lstný, jenž budí zas’

pobledlé přízraky, zved’ v ňadrech mých stesk šedý –

Mrak černý nebem plul... V listoví ztracen, bledý

a zmlklý úzkostí jsem slyšel větrů hlas:

Bláhový, o čem sníš? Slyš, každý šeptá list

tvůj pošetilý klam! V tvém prstenu pak hoří

rmut země zsinalý, jas, jenž se v posled zmoří,

neb smutný kámen jest, žal nese amethyst. – –

Mé srdce zlekané se ztišilo. V roj snům,

vzlétnuvších v temnou noc jak zářných raket příval,

jas ducha klidného svou tichou píseň zpíval.

Mír v srdci, přitiskl jsem prsten ke svým rtům!