PRSTEN.

Vidím je, ty zlaté vlásky,

jež ti v čílko úbělové,

v dětskou šíji, útlé rámě

bohatým se proudem chvěly.

Mám Tvůj obraz v duši celý.

Vidím hled Tvůj měkký, vroucí,

moje duše, moje snilko,

Maruško!

Ze všeho tu zlata Tvého,

z aureoly květů mládí

jenom kadeř, jenom proužek

zůstal mi. – Hle, v prsten zlatý

paprsky Tvých kučer spiaty.

Chudičká to upomínka!...

Divno, co tu zbude z žití,

Maruško!

Dávno dřímáš, duše moje,

pod zeleným rouchem země...

Přeletěly roků řady,

co Tvůj hrobek květy vroubí...

Dnes Ti přeji z duše hloubi

tichý sen. – Je šťasten jistě,

v ráj kdo odlét’ z ráje dětství...

Pozděj žalno žít i zemřít,

Maruško!