Prsten.

Kdybys byla milená mi sestra,

kvítko, které nejliběji voní,

vyňal bych ti z úsměvného pestra,

které se mi do okénka kloní,

které sestra do hrnéčků vsula,

kadidlem své lásky provanula.

Kdybys byla milenka mi věrná,

vynes’ bych ti z nejspodnější hloubi

s prstu-skály, nímž se země černá

s vlnobílým okeánem snoubí,

prsten koralů, jež milá sila,

do moře když slzy touhy lila.

Však ty nejsi sestra ani milka,

Ty’s má máť – to den Tvých jmenovin.

A co žádá toužená ta chvilka,

by Ti podal milující syn? – –

Viz, tu nese kvítko stříbrolisté

vykvetlé za duše za okénkem,

jako lilje křišťálové, čisté

za sklem zimním, zasmušilým venkem.

Viz, tu nese korálů ti řadu,

vytrženou zaňáderní bouří,

bouří, která sto-tlamami hladu

k nebi syčí, vlnami se kouří.

Tys to kvítí do mne zasadila,

koraly ty něžnou láskou svou,

láskavě’s mi lyru naladila,

nuže, slyš mou píseň láskavou.

Vzchází luna blednoucímu světu,

klesá město ve večerní dým

a na štíhlé věži minaretu

vystupuje bílý muezzím.

Skláněje se ve východní stranu

hlásá zvuky stříbrného rohu,

že je napísáno v alkoranu:

Modlete se této chvíle Bohu!

Obrací se – severem se leká,

hu, tam šeré rohy, homole,

hrbolatá saň, co žertvu čeká,

mračký Balkán hrozí do pole.

Tam se kloní zas, kde k Mecce svaté

čepýření mráčku zaletá,

aby snění města toho zlaté

nesplašila ruka prokletá.

Neboj se! Tvá prosba vyslyšena:

Jeskyně je – hrůzu tvoji – poutá

mezi hnízda kání vyvýšena;

nože, pušky chytají se kouta,

páni jich, to hajdukové smělí

obklopují hrdou postavu,

vyslýchají s pokleslými čely

juna bujarého rozpravu:

„Nevídaje slunce, polí, světa,

prožil jsem svá nejprvnější leta

mezi stěnami té jeskyně;

slepá noc tu – němé ticho bylo,

zřídka světlo temnotou se lilo,

zřídka hlasy, zvuk tišinou.

Jenom listí s větrem šepotání

do ucha mi stále bzučelo,

jenom toku tiché klokotání

mezi květinami hučelo.

K tomu jsem za noční záře chodil

přislýchaje jeho hovoru,

tím jsem často vyhrnut se brodil

v sladkoteplém nohy ponoru,

v tom jsem rybí stíny, pestré pstruhy

často hledy toužebnými honil

světu se zlatými zámky, luhy.

Z toho světa doufával jsem zvěsti,

kdy jste všedše houně skládaly

a kdy vrstve kamene a klesti

rachotíce v otvor padaly.

Skulinou jen bystře vyhlédaly

oči stráže, oči sokola,

vy pak ostatní jste osedali

praskající ohně do kola.

Tu jsem vídal hrdé vaše tváře,

zvráskované vášní, nevolí,

stříbrné na vašich prsou záře,

zbraně, čapky, péra sokolí.

Ale nejvíc se mi líbívalo

ctného arambaše náčiní;

ono se co hvězdy zaskvívalo

nocí čírou – temnou jeskyní.

Již ho není! – Na Stambulu věži

bílá hlava – drkotavý host –

kéž by vzešla příště zvolenému

mrtvého i moc a váženost! – –

Když se jeho zadumané čelo

níž a níže k ohni uklánělo,

péče brvami mu škubala,

tu svá křídla ticho rozestřelo,

vsechněm bylo teskno, neveselo,

všechněm klesla, zatměla se líc.

Než kdy čelo mladistvě mu plálo,

ctěné oko veselostí hrálo,

též vás plesu podemlely vlny.

Tu jste hlučně, bujně stolovali,

rty se chvěly povídání plny,

opěněné číše kolovaly.

Z toho šumu, této zmatenice

ty’s, bajáne, často vycházel; –

tichl šust a divá hlučenice,

každý zrak tvé prsty provázel.

Ony z guslí – stroje váženého –

dušechvatné tóny loudívaly,

z retu tvého, z srdce blaženého

překrásné se písně proudívaly:

píseň o Lazaru, o Milici,

píseň o víle a králevici,

o nádheře chrámů, bílých dvorů,

o děv lásce, udatnosti reků,

o nezlomném Černohorců vzdoru

a o slávě uplynulých věků...

Tu jsem vstával ze tmavého kouta

bystře sluch a zatajuje dech,

stěny ty mne svíraly co pouta

a já v touhy potápěl se snech...

Než kdy dále slýchával jsem pění

o té ráji smutné, klesavé

a tvé struny žalostnější znění

a ty vzdechy četné, třesavé,

jak se z domu planoucího nesla

stařečkova kletba zmírající,

kterak matka pod kopyta klesla

popěněnou uzdu svírající

a jak smíchy vyrážeje pusté

dceru nesl divokými skoky

za vlasy ji pochvacuje husté

baša lupič s krvavými boky,

jak ji tiskne na koňovu šíji,

ana kvílí k nebes výsotám,

ana nivy, hory rodné míjí:

tu jsem lkával: nechci, nechci tam! – –

Když jsi svoje písně konával,

kloníval se arambaša níž,

stráži nebeské se odevzdával,

vy jste všichni činívali kříž.

Po modlitbě v houni klesajíce

k nabité jste pušce lehali –

zhasínaly záře víc a více,

plameny vždy níže šlehaly – – –

Odpusťte mi, že vám vypravuju

mravy tyto, vámi zachované,

že vás podrobnostmi unavuju

doby dávné, mnou tak milované!

Mněli byste, že to chudé žití,

že ta jeskyně mne trudila –

ach, mne odsud jakés temné čití,

jakás vyšší síla pudila...

Moje srdce v nivě, ve volnosti

podobně, ach, nikdy neokřálo,

jako zde tou vaší společností,

po té v dálce toužilo a plálo! –

Spávali jsme od bílého rána –

venku zář – tu temno prostorem,

do tmy slabounce jen prosívána

zlatá denní jasnost otvorem –

Tímto zírávaly hledy stráže,

jak se jasní les a hýbe celý,

pátrávaly, co to větve dělí,

zdali laň či nepřátelské páže –

Za ním ale péčí nezkalen

sladký vznášíval se sen.

Jenom jednou zbudily mne kroky –

kolkol šepty, matné těkání,

zbraní těžkou chřestily vám boky –

prochvívalo strážce lekání.

Co se lekal? – Povídaly hory

rozzvučené sterou podkovou,

povídaly široširé bory

hrozného cos řečí kovovou?

Tam, ha, tam! – již řeči porozuměl,

Tam! a prst svůj ke skulině vztáh.

Jeden hlas tu po jeskyni šuměl:

Teftiš, teftiš to, tam padišáh!

Tu i moje oko stíhající

vidělo jej, jezdce divokého,

vidělo ten skvost se míhající,

oře v letu, oře divokého –

Ha! již nevidělo nic, jen prach!

Nohou zavadil o naši skrýši –

nevěděl to, svedl davy s výší,

odletěl, co z duše mojí strach...

Obyčejně, kdykoliv jsem vstával,

vás již v jeskyni jsem neshledával;

otvor bez kamení, prohloubený

a v něm kroužek modré oblohy

větvitými trny zavroubený

jako jeleními parohy.

S každé strany jako obři strážní

duby dva se vznáší ode země

a co starcové dva dumní, vážní

sklánějí své lupenaté témě.

Mezi skloněnými korunami

hvězda jasná, stříbrná se leskne.

Pozdravena srdce vše-strunami,

družko chvíle polonoční, teskné,

velebena buď! – Ty krásné světlo

vyplynulé nebeskému klínu,

kvítko, cos tam stříbrojasně zkvětlo

na zahradě bílých Serafínů!

Hvězdo má! – Když nocí chladnou vlály

vichry mrazivé a svištící,

tu mne čarodějnou silou hřály

paprsky tvé teplo prýštící!

Když jsem nocí zasmušilou, temnou

opuštěný truchlil sám a sám,

tu jsi rosu potěšení jemnou

vlévala mé duše hlubinám! –

Já tě miloval co matku drahou,

ano, dosud láskou touto vru –

sdíleli jsme každou chvilku blahou,

každou radovánku, každou hru!

Zradován tvou září nevýslovně

lkával jsem, kdy zastíral tě mrak,

mezi hvězdami co ke královně

k tobě stále obracel jsem zrak! –

Tak jsem jednou z kamenného bytu

tváří chlapec – mohútností jun,

hvězdovému radoval se svitu,

rozžatému nocí střed korun,

dýku lesklou práce bohaté

ovíjel jsem potočními kvítky,

okazoval, jako matce dítky,

hvězdě milé, stříbrorohaté

skvostný harambašův dar... Tu náhle

plnolesk té hvězdy pozastřín,

v otvoru se zakolísal táhle

schýleného velikána stín.

Plížil se sem rámě rozepiaté

na prsa mne již již přitisknout –

zpomněl jsem si a ty zámky zlaté,

na svůj černý, kapraditý kout...

Cizí muž to – zanese mne do daleka,

zanese mne do podolí rév,

kde se vine letohrádky řeka

s lodičkami bohatýrů, děv...

Než tu napadly mi vaše skvosty,

skvělé náprsníky, chochole,

hvězda mezi listovými chvosty,

ony písně, v nich ta nevole...

Nechtěl jsem a divoce se vzpíral –

A že pevněj’ unášeč mne svíral,

zamáchnul jsem květnou ocelí.

Ale mžik! a černá tichá země

zaskvěla se mojí čepelí;

zalkala, že pokořil mé témě...

Vynesl mne mezi roucha cípy –

tu jej luna na mne sehnutého

z luku stříbrného, napnutého

osypala světlovými šípy:

náručí mne zdvíhá, ukazuje

nádhernému nebe sklepení,

náručí svou řasní, rozhazuje

skvostná roucha, zlaté třepení.

Postava tak velkolepá, krásná

jakby lazarského bohatýra

a ta líce svislá, lunojasná

v paměti mé smutné neumírá.

Lítostí mé vzdory pominuly,

jak ta hrdá líc se zachvěla,

jak se vzdechy rtům těm vyvinuly,

v oku tom se slza zaskvěla.

Slza jeho smočila mi čelo,

za slzou šlo retů sehnutí,

čelo mé se vstříc mu zabělelo –

políbil je v lásky šlehnutí.

Ha, tu náhle zarazil se, ztrnul,

hrůza vtělená zbled’ nade mnou –

vlasů mračna přes oči si shrnul

rozkvíliv se strastí tajemnou.

Ó to „běda!“, po kterém mne pustil,

v duši mé mi posud běduje,

šatu, který ratolestmi šustil,

zrak můj smutný posud sleduje.

Zanikl mi v dálce zasmrčené –

Osaměl jsem v strasti pohroužen.

Kolikrát já – tělo nakrčené –

do tmy pátral, po něm roztoužen!

Nebo jako ve klášteře temném

mladý ještě – bledolící mnich,

který spatřiv ve snu přetajemném

osadníka krajů nadzemních,

pohrdnul vší míjející slávou,

děvou, druhy, hudbou večerní,

v žíni drsné, s oholenou hlavou

pohrobil se v celu klášterní,

jak ten ku zdi truchlivého sídla

čelo tiskne, neustále touží

tam, jen tam, kde bytost zlatokřídlá,

onen anděl nad hvězdami krouží,

tak i já – já nehasnoucí touhou

po cizinci divném zažehnut

trvával jsem nocí pustou, dlouhou

na myšlence slastné, nepohnut;

klonívalť se k oku blouznícímu

on, mé duše zlatorouchý král –

Divíte se citu blouznícímu?

Vždyť vy nevíte – Ó, slyšte dál!

Mnohou noc jsem za mizícím pstruhem

v potok zíral, touhami se trudil,

až mne jednou harambaša zbudil

obklopený druhů polokruhem.

Přiklonil mi ručnici tu k boku,

předvedl mne velebnému kmetu:

„Naučiž jej pušce, šavli, skoku

k podpoře pro svatou naši četu!“

Již tu starce láskavého není –

či kdes v stínu borovice sní

o té trouby světodlouhé znění,

o hodině soudu poslední?

Tenkráte, ač sešlý ze starosti,

nohou ještě netřesavou chodil,

tenkráte mne junou bujarostí

nad bezedna v neschodnosti vodil.

Klouzali jsme na perlatém mechu,

pod námi se skály míhaly,

nad hlavami dravci od pelechu

černou perutí se zdvíhali,

já se učil puškou zacházeti,

hledati jich hnízda záštitná,

smrticí je kulkou provázeti

v klenutí ta hvězdná, blankytná...

Ale často, se strminy mračné

křídloma-li orel zašuměl

zatřepav se v výši ve průzračné,

jak bych stříleti já neuměl,

dlaněmi jsem bradu podepíral,

na svou pušku snivě podepřen

za ptákem jsem do výsosti zíral,

až mi zmizel mraky pozastřen – – –

Z roztržitosti mne starec káral,

mlčíval jsem myšlenkami zpit,

neboť v mojí niternosti háral

oné touhy rozžehnutý cit.

Přával jsem si křídla rozpustiti,

zakroužit s tím orlem v nadsvětí,

nad hlavou tam toužnou zašustiti

v perutí těch bystrém roznětí.

Kraje spanilé!

Hvozdy mrkavé a siné hory,

toky stříbrné a zlaté dvory,

plivné klasy, větrů rozvlnění,

slívy, moruše a vína krev,

zvonů slavné, poblankytné znění,

ptáčka pestrokřídlatého zpěv!

Lípa košatá se s modra dívá,

otočena trojřasami chrpy,

ověšena blýskavými srpy

zelenými ratolestmi kývá.

Pod ní děda za sklenicí vína

s bělovlasou chotí pousíná,

pod ní hudba – na ní zpěvy ptáků,

kolkol jásot, roucha řasnatá,

zlatá hrdla, čela klasnatá,

věnce chrpy, koukole a máku...

Aj, tu tance vážné, starosvaté,

měnící se skoky, posunky,

rozvíjejí do věnečku spiaté

hvězdooké, plaché děvunky.

Tamo rozvinutou korouhvicí,

mráčky kouře, ranou hromovou

s mátí děcko, hocha s krásavicí

střelci statní, zápasící zvou.

Tam i já... tu právě na kamení

štíhlý jun svou puškou zazvonil,

již, ó krása! vlasů zpramenění

k lesknoucí se hlavni naklonil...

Vystřelil... a chumáčemi kouře

žhavý blesk co z mraků zašlehl

a již na to hromování bouře

Sláva, sláva! hluk se rozlehl.

Jinochu, jak’s v divoké té změti

v této slávě ruměněji zplál!

Carská rána! hovořili kmeti,

Carský hoch! to burácelo dál...

V tom se z vln těch suché ruce zdvihly

a nad hlavy černé bílý vlas,

vlhké oči stařeny se mihly,

rty se třásly, zajíkal se hlas!

Ó, tu prsty zimničného hoře

v sirosiré moje srdce sáhly,

ó, tu na dno vniterního moře

strast a lítost, žal a touha táhly.

Čím to, čím, že jeho vlhké zraky

chlapecké mé lůžko hlídaly,

čím, že duše mládenecké mraky

s jeho sluncem vždy se střídaly?

Hvězdy vyšly v modrém kruhu –

hlasy ztichly v pestrém luhu:

tmavá noc svým křídlem měkkým

postřela ves zemský ruch.

Těla zbaven v černé kraje

ulétal s ní chorý duch.

A tu v chýšce lipou přepiatou

objevil se s rouškou strakatou

jakýs štíhlý, lidský zjev;

z dveří hlavu vystrčil,

tiše, tiše pokročil:

z dálky slyšet sladký zpěv

tam, kde zámek hrdý, bílý

čtvero věží k řece chýlí,

tam se v okně loutnu v rukou

krásná dívka slabě skví,

jemné prsty do strun tlukou,

růžná ústa zpívají: