PRSTEN.

S démantem měl jsem prstenu kruh,

do masa ryl se a vpíjel se do žil –

vzpučelo v srdci símě, jež Bůh

přede dnem zrození do něho vložil.

Vyrostl palmy vysoký kmen,

vějířem rozložil nad náma listy –

kol plály květy neznámých jmen,

a my v nich snili sen lásky své čistý.

Červ zatím, který ve kmeni spal,

procit’ a hlodal svůj určený podíl –

prstenu kruh jsem s ruky své sňal,

daleko od břehu do vln jej hodil.

Myslel jsem: dávný zhltil jej čas,

pod vodou zašlosti spočívá na dně – –

bouř sáhla ke dnu, vyplynul zas

a nyní srdce mé zachvátil zrádně.

Svírá je jako kovová pěst,

démant v něm vyrostl na mlýnský kámen...

Bože, ten démant – slza tvá jest,

prsten – to rozpjetí bílých tvých ramen!...