Prstýnek.

Sviť mi na cestu,

zlatý prstýnku,

probuď v duši mé

drahou vzpomínku!

Větřík tichounký

zavál do člunu;

obzor na skráň vtisk’

hvězdnou korunu.

Obejmu ji úž’,

nedbám o vesla,

a bůh ví, kam nás

loďka donesla!

Přitulí se blíž,

zří mi do očí,

lehkou ručkou mne

zvolna obtočí.

Duši plamennou

oko zrcadlí,

nitro čistotné

ruměn nezvadlý.

S prstu sejímá

zlatý prstýnek,

sladkou výměnu,

poklad vzpomínek!

Ach což tisknu jej

na rty třesoucí,

ach což skrápím jej

slzou horoucí!

Tmavá vodička

bije o vesla –

kam pak nás to jen

loďka unesla! – –

Sviť mi na cestu,

zlatý prstýnku,

probuď v duši mé

drahou vzpomínku!