Prstýnek.

„Povězte mi máti drahá,

Co to znamená?

Vždy se vaše ruka zdráhá,

Jestiť zavřená:

Chcili prstýnek váš míti,

Kdykoli ho vám chci vzíti,

Na mou prosbu nedbáte,

Nikdý mi ho nedáte!“

„„O, má dcero roztomilá

To se nemůž stát,

Já sem svatě přislíbila,

Pryč ho nesmím dát,

Byťby mě i měl kdo prosit,

Že ho budu sama nosit:

Všecko odemne si měj,

To jen dítě nežádej!““

„Když mi lásku jevíváte

Milá mamičko,

Vždyť pak vždycky říkáváte:

Ty jen holčičko

Jsi můj poklad nejvzácnější,

Mému srdci nejmilejší;

Ale – to být nemusím –

Prstýnek váš nenosím!“

„„Milá dcero máš to vědět,

Já ho dostala,

Musím tedy na to hledět,

Abych nedala

To pryč, co mám na památku,

Sicbych k hněvu dala látku:

Tvůj by tatínek ho chtěl,

Jakby ho jen neviděl.““

„O, maminko, zlatá máti!

Ejhle prstýnek,

Nechtěla ste mi ho dáti,

Ten mi Pepínek

Daroval, jak sem s ním hrála,

Jeho hubička se smála,

Když sem po něm sahala,

Na prst si ho dávala.

Rád ti ho dám, sladce pravil,

Neb mne ráda máš,

Pro tebe sem se ho zbavil,

Když tak o něj dbáš;

Nesmíš ale pryč ho dáti,

Nikomu ho darovati.

Za prstýnek Pepíček

Nevzal jen dvé hubiček!“

„„Čeho si se dopustila?

Proč si ho brala? –

Já to také učinila,

Když sem dostala

Prsten od tatínka tvého;

Ale brzy z otcovského

Domu mě pak ukradl,

Daleko mne zavedl.

Pak sem teprv zpomínala,

Že sem chybila,

Rukama sem lomívala,

Slzy cedila,

Že sem prsten přijímala,

Tak se oklamati dala;

Víc sem domů nesměla,

U něho být musela.““

„Já Pepíčka milá máti

Ovšem ráda mám,

Nechci se však odvest dáti,

Nechť je doma sám;

Vy jste jen má nejmilejší,

Ať si vezme nejpěknější

Nazpět zase prstýnek,

Roztomilý Pepínek! –“