Pruh bílých snů na nebi rozhořel se,

Pruh bílých snů na nebi rozhořel se,

noc ztichla zázračně, les zpohádkověl –

a člověk, který na zemi si hověl,

teď duši rozpřáh k bílým nebes svitům.

Na měsíc hledí, náměsíčník země,

a do bílých cest snů dá vzlétat citům:

Dej, Bože můj, ať království Tvé ke mně

se přiblíží a tajům, hvězdným kmitům

ať porozumím. Je tak ticho ve mně,

jak před zpovědí. Hostie se kloní

z kalicha zlatého, jejž máš v své dlani,

k mým ústům hladovým, vzduch sytě voní –

já přijímám – kadidlo díkůvzdání

mé srdce zapaluje. Plamen vzlétá...

Je milá Ti má oběť, jak mně léta

sytého dary. Ticho. Zázrak je tu.

Jsem částí lesa, rostu v něm a kvetu,

v očích mám rosu, lodyhy mých rukou

nesmírno čisté objímají v letu.

Ze země klíčím, v píseň mnohozvukou

zapadá tÓn můj. Čistší je a vyšší

než píseň země. Nebesa ho slyší.