PRUTY SVATOPLUKOVY.

„Sem ku loži pojďte, mé děti!“ –

král Svatopluk zdvihl se chor,

hned stáli tři synové nad ním,

jak nad orlem sokolů sbor.

Z nich nejmladší dítě byl ještě,

as dvanácte bylo mu let,

on bál se, že bude snad trestán,

tré prutů když na loži shléd.

Tři lískové byly to pruty,

kol spoutány v lýkový svaz,

a Svatopluk jemu je dává

a ze starých prsou zní hlas:

„Mne léta už kácejí s trůnu,

z vás každý chce království kus.

Nuž, dneska vás podělím všechny.

Ty, Ladíku, první to zkus!“

A hošík se na otce dívá

a v kolínko opírá svaz –

leč nadarmo zatíná zuby –

mdlý sedá si u lůžka zas.

„Tož, Svatvoji, synu můj druhý,

ten svazek snad přelomíš ty!“

A Svatovoj tisknul jej v pěstích,

až okrvavěly mu rty. –

„Aj, tak jsi sláb? – Mojmíre milý,

ty ukaž jim sílu svou lví!“–

Div Mojmíru nepraskly žíly,

jak prohnul svaz nerozlomný.

„Ne, nemožno!“ vracel jej otci

a na skráni hořel mu stud.

Tu rozvázal Svatopluk lýko

a po prutu dával jim prut.

Teď Mojmír jej zdrtil jak slámku,

a Svatovoj jakoby nic,

i Ladislav zlomil jej hravě

a radosť mu jasnila líc.

„Co myslíte, synové moji,

mám rozdělit Moravskou říš?

Jen jednotou ona vám stojí,

a svorností poroste výš.

Má nepřítel před vámi třást se

a pokojná žeň pučet z hrud,

tož k Mojmíru přilněte v lásce!

Sám o sobě slabý je prut!“ –

Tu odešli synové mrační

a reptali na otcův čin,

jen jeden ho nechápal, zůstal –

to Ladislav, nejmladší syn...

Až po smutných dvanácti letech

byl za noci od Uhrů jat

a na hřbetě bujného koně

byl na znaky provazem spjat. –

A kůň ten s ním uháněl z vlasti

přes mrtvolu Mojmíra dál,

kol žaláře, v němžto pln strasti

brat Svatovoj po léta lkal.

A vlasť byla zdupána, pusta,

a Velehrad v plamenech stál:

tu teprve chápal čin otcův –

však pozdě už! – Kůň letěl dál...