PRUTY SVATOPLUKOVY.

Dí stará báj o velkém Svatopluku,

když na svém loži ze smrtelných clon

svým duchem prozřel, tuše blízký skon,

že vztáhl chvělou, dřív tak pevnou ruku

k třem synům svým, tu ruku otcovskou,

a žehnal jim, by úsilně, jak on

říš slovanskou byl sloučil mocnou páskou,

ji třímali svou svorností a láskou

vstříc vrahům nezdolnou a obrovskou.

Tři pruty svázal, v obraz družné síly,

a synům podal. Kdo je přelomí?

Kdo svorné Slovanstvo kdy ohromí?

A přelomit je marnou měli píli.

Pak pruty rozvázal, vzal jeden z nich – –

však žel, báj nemá o tom vědomí,

by synky zmrskal v kontuše a v platě

a v šaraváry, brslenky a gatě,

až každý byl by dostal na kožich.

Ó Svatopluku! Jaké pro nás štěstí,

své syny kdybys tak byl poučil!

Ty’s však jim pruty zlámat poručil,

a každý zlomil svůj a v každé pěsti

měl prutu půl jak nesvornosti znak!

Tož bili v sebe; ten, kdo ránu čil,

dvě oplatil, jež v pravo, v levo buší

po gatích, po brslenkách, po kontuši;

tak byli jedné mysli, – nejinak.