PRŮVODCE.

Kam dojdu, nevím – ale vím, že spěje

duch přede mnou. Svit jeho obličeje

mi v nocích svítí na neznámou dráhu.

Zda dojdu za ním ku domova prahu,

já neptám se; má duše jemu věří.

Před námi propasť – on to, jenž ji změří,

já, který přejdu bez úrazu nohy.

A lesem jdeme; sdrcený kmen mnohý

nám trčí v cestu, on jej rukou smělou

v most nad bystřicí sklene rozkypělou.

A moře tu; on, jenž plášť strhne s ramen

a nad skráněmi červánkový plamen

mne jako Fausta nese nad vodami.

Noc byla; kdysi lesem šli jsme sami,

laň s družinou se pásla u mýtiny,

a nad močálem táhly mraků stíny.

Já oslovil jej: „Rci, kam touto pouští?

tma se stromů a strach se dívá z houští;

do vlhké trávy mdlá se vplítá noha,

a hůř, v mém srdci – běda – není boha!

Tak pusto tam, jak na daleké pláni

bych nadarmo měl čekat na svítání.

Buď bohem mým, mluv ke mně hlasem hromu!“

Můj druh se usmál ztajiv se v stín stromů:

„Což neznáš mne? Spím v každé lidské hrudi;

kdo hyne bídou, modlitbou mne zbudí,

však před básníkem kráčím strmou drahou,

jak mlhy sloup; rty jeho rosy vlahou

a duši jeho písní medem sytím.

Bůh tvého vnitra, s tebou plám i cítím;

z tvé duše proto jen jsem ustoup’ zcela,

by věčná krása víc tam místa měla!“

Kam dojdu, nevím – ale strach mne jímá;

vím, že v mém srdci podivný taj dřímá,

pro nějž i bůh se odcizuje duším...

Já chvěju se a trnu jen a tuším.