Průvodní list.

„Já jsem dudák z Pošumaví,

po kraji znám všudy;

podědilť jsem poklad pravý:

Strakonické dudy!“

„Lžeš, jen se ti od úst práší,

práli, že mu hráli,

s takým měchem v zemi naší

byl bys roven králi!“

„Vždyť já jsem!“ – „Jsi známá kopa!

Ony dudy, lháři,

v Strakonicích u Prokopa

visí na oltáři.“

„Visely, můj lide zlatý,

hádky nech a křiku,

ondy mi je však ten svatý

spustil se hřebíku.

Chtěl, bych jimi Boha slavil,

kraj probouzel rodný;

když to děkan viděl, pravil:

,Měj je, a buď hodný!’

Tak se dudy staly mými,

kdože roven je mi?

vesele se vydám s nimi

po vší české zemi.

Půjdu s nimi do Moravy,

do Slezska a dále,

budu dudat: Snivé hlavy,

spát-li chcete stále?

Zžehnu srdce chladných lidí,

by se ptali v hněvu,

proč nepřítel zrno klidí

a my jenom plevu.

Po švandovsku, bez ochaby

budu vám to sbírat:

,Věru, rabi jen a baby

nechají se týrat.'

Budu mužně dudy zdouvat,

hluchým v uši hučet:

Kdo chceš k předu, nesmíš couvat,

dlužen-lis, plať účet!

Neplač, nekřič: „Strádám, hynu,

žalosti se množí!“

Dosti řečí, chutě k činu,

pryč, kde jaké hloží!

Se vším pryč, co v cestě stojí,

třeba vzrostla vřava,

čert vem pestrý chochol v boji,

jen když stojí hlava!“