PRVNÍ.

První mou lásku dlužno zřít

s vyššího stanoviska –

Nad zemským prachem se vznášela –

byla tak nebi blízka!

Kdo křídla neměl, či dobrý dech,

věru, ten dosáh' jí stěží –

Byla to dceruška hlásného

na kathedrální věži.

Půvabná, jako obrázek,

sotvaže patnáct roků,

hlásek jak dukát, černý vlas,

a modré oblačno v oku.

Školu, tu měla už za sebou

ta krásná, hlásná malá,

a doma teď prádlo kostelní

a roucha vyšívala.

Já na ni čekával v podloubí,

a nosil jí verše a kvítka,

a líbal ji – avšak na zemi

bylo to dosti zřídka.

Častěji, mocnou touhou hnán,

já na věž vystoupil za ní,

vysoko, až k samé zvonici,

pod starou, zčernalou bání.

Tam v šerosvitu tajemném,

pod starým, velikým zvonem,

já často prodlel s láskou svou,

vysoko nad světa shonem –

Tam nikdo spolu nás nerušil,

krom písklat z kavčího hnízda.

A někdy vítr – jenž na věžích

namnoze protivně hvízdá.

Časem k nám z hodin zahučel

cymbál, jak úder hromu –

To však už nevadilo nám,

ba, brzy my zvykli si tomu.

To chvíle bývaly překrásné,

jež člověk sotva kdy vysní,

kdy i ten bručoun v hodinách

zdál se mi líbeznou písní –

Kdy v zašeřelém trámoví,

jako by svítilo světlo,

a všude kol, po černých zdech,

jak z růžiček loubí by zkvetlo...

Věru, to tenkrát láska má

provedla zázrak taký,

mně křídla dala a nesla mě výš,

nade věž, nad oblaky...

Však jednou, jak duhová bublinka,

rozprch' se sen můj krásný...

Pod velkým zvonem s děvčátkem

napad' mě starý hlásný –

Co stalo se, to domyslit

může si každý hravě.

Já zmlk' – a začal chovat se

poněkud ostýchavě.

Za to však hlásný hromoval,

jak zvonů bouřlivé rázy –

A na konec slavnostně prohlásil,

že s věže dolů mě srazí.

Já, věru, na tu čest nečekal

a ruče se po schodech řítil,

a neustal – dokud jsem pevnou zem

pod nohou neucítil.

A tak jsem spadl s oblaků

do pozemského bláta –

Buď s Bohem, stará ty zvonice,

s Bohem, má děvuško zlatá!