PRVNÍ A POSLEDNÍ.*)

Tvář kloně ubledlou ve stínu kápí,

v sad svatý nesa plaché kročeje,

mnich mladý do snů ponurých se ztápí,

v nichž pohřbil všechny žití naděje.

V tom zastavil se, ztrnul. Ve zdi chrámu

rek dávný, vytesaný z kamene,

živ zdá se tyčit z žulového rámu

a k němu vzpírat zory plamenné.

I zdá se obrněnou zdvihat ruku

a temně horlí mramorovým rtem:

„Mé podoby se lekáš, bídný vnuku,

a klopíš zrak před mrtvým pradědem?

Já mužným činem, silou ducha, páže

svůj rod jsem povznesl nad hluchý dav,

stál v čele národu, byl vlasti stráže,

své jméno slávy bleskem obetkav.

Já doufal, že jak z mohutného kmene

z mé krve větví nesčíslných tlum

ku hvězdám hrdou korunou se sklene,

v šíř světa rozlije svůj slavný šum,

že odolá všem věkům. Než ó žaly!

dnes pahýl zdoupnalý tu smutno ční

a na něm tetelí se k pádu zralý,

před časem zvadlý lístek poslední.

Kde hrad můj stával, vichr jenom kvílí

nad erbem kleslým v rumu prázdných kob,

a rodu mého poslední se chýlí

v tůň nepaměti, v živých němý hrob.

Mlád, v chabém stesku žití výhost dává

bez činu, plodu hrdin sešlý vnuk,

s ním bídně zhasne rodu mého sláva

a navždy dozní jména mého zvuk.“

Tu přelud zanikl. Do chmurné stěny

rek v míru pověkém se klade zas,

a hledě v mrtvý kámen, obemšený,

mnich šepce: „Vanitatum vanitas!“