První a poslední obraz.

Nuž mistře, vezmi mne za žáka!

Když komu, věz, že mně to vděk;

nemni, že marnost mě snad láká,

že ustanu kdy po svůj věk.

Není to po cti touha lichá,

aniž mne zisk snad vede k vám:

vyšší mne hvězda tajně-tichá

provází v božských Uměn chrám.

Miluji dívku, mistře drahý,

jejíž zjev tak mne proniká,

že kam zří její obraz blahý,

jak stín lesk slunci zaniká.

Jak klidná hvězda mile září

z kadeří temných líčka běl

a nepostíhne ducha v tváři

z vás nikdo, byť byl Rafael.

Na rtících dříme zpěvu chvění

s celým svým kouzlem i bolem;

mně zní, nechť bdím, nechť trvám v snění,

andělským hlas ten hlaholem.

A ňadro, jehož bolné dmutí

jen na mém srdci ohřeje,

zrosí se tajně slzou hnutí,

když se ní oko zaleje.

A z očí, jako blankyt modrý,

v nichž se mé zraky stápějí,

směje se vstříc mi půvab bodrý

a řady tichých nadějí.

Té zcela nepostihneš, mistře,

byť chtěls svou spásu v sázku dát;

nestačíť štětec srdci bystře:

malovat není milovat.

Může-li ji kdo pochopiti,

tož jsem to já jen, sám a sám:

a proto malířem chci býti,

tobě se, mistře, zaprodám.

Rci, jak se barva k barvě hostí

a co je krásy základem?

jak spojím ladnost s půvabností,

zář lásky s luzným prochladem?

Maluje již – – to líčko, čelo,

jak mu jde z duše hluboka; – –

maluje – – než, proč pozachvělo

srdce se, když byl u oka?

Ty její oči shaslé byly,

když je byl pojal v srdce své,

a byť se mu teď slzy lily,

nic je už v život nevyzve! – –

A opět sebral všecky síly,

maluje oči, ne jak jsou,

plamenné oči, dřív jak byly

s milostí mocně vábivou.

Na líčku maluje zas růže,

na rtících kouzlo štastných chvíl:

aj, což ten malýř smrt přemůže,

že smrti mrtvou vychvátil?

Dokončen obraz, dokončen je,

a malíř před ním opojen

poklekl ve prach, udiveně,

a nebeský ho objal sen.

Dlouho tak klečí se sny svými,

až se mu věčnost rozední – –

a mrtev líbá rty už ledovými

svůj obraz první a poslední.