První akt dramatu.

Jest večer mrazivý. Zem pod sněhem se tají,

a mlha nevlídná jest její staffaží,

jen tam, kde lucerny svou žlutou září plají,

pruh světla třesavý mhu šedou proráží.

V té šíré ulici, jež ku hôtelu vede,

jak víří, bouří to; jak všechno spěchá dnes,

sta postav kvapících a sta kočárů jede

kol domů zčernalých na velký, stkvělý ples.

Na rohu ulice pod plynu sporou září,

kde v levo vozů dav se musí zatáčet,

má stojí rekyně, je dítě ještě tváří,

prodává květiny, a jest jí patnáct let.

Dnes nedbá, zimy dech že líčko její bělí,

že ručka chví se jí juž celá zmodralá,

má radosť, prázdný že je skoro košík celý,

že dobře v plesu den své květy prodala;

a na to vzpomíná, jak nyní v šumném sále

při hudbě vznáší se a postav krouží dav,

jak presentují se ty její květy malé,

jak přijímány jsou s úklonem krásných hlav;

a na to vzpomíná, jak vstoupí do té chýše,

kde šedý, chorý děd ji čeká na loži,

jak rychle přiskočí, jak obejme ho tiše

a mědě legii po stole rozloží –

však, dítě ubohé s tím okem velkým tmavým,

už pusto v ulici, proč domů nepílíš?

Hluk stichl kočárů, a krokem pospíchavým

kdož teď jdou ulicí – ti nekupují již. –

Než kdo jest chodec ten, jenž u tebe se staví,

chce ještě kupovat? Zří ke dnu košíku,

teď rukavičku sňal a fialek sbor tmavý

si zvolna zastrčil do dirky zimníku,

máš radosť, zaplatil ti jistě nadpočetně,

však proč stát zůstává, proč nepospíchá v ples,

kde kráska čeká ho, již baviti má vzletně

a s kterou zadal se na čtverylek dvé dnes?

Co šeptá, dítě, ti, proč ruku tvoji bere,

proč zří ti upřeně v hloub zraků nevinných,

proč jemní hned svůj hlas, a proč se mu hned dere

po prosté řeči tvé tak blahosklonný smích?

„Ó pojďte, pojďte jen, tam zimu trochem čaje

a zaženete hlad tam skvostnou večeří,

mně, malá, líto vás, jste jako kvítek ráje,

hle, jíní mrazivé vám bělí kadeři.

Já děda dobře znám a vše mu zítra povím

a lahví vína dnes si na něj vzpomenu,

ó dítě, pojďte již, za stolem mramorovým

ať ohřejete se při teple plamenů,

jen na půl hodinky, až trochu okřejete,

chci s vámi k domovu sám pro bezpečnosť jít

a díků nežádám – až jednou vzpomenete,

nu, můžete se pak – jen za mne pomodlit.“

Ta dívka s tebou jde, ó dobrodinců vzore,

jak ona, věřím já, ti všechno na slovo,

ty v sál ji zavedeš, kde líčko její sporé

po čaje sklenici se zbarví v růžovo,

ty nakrmíš ji tam, ty napojíš ji vínem,

ty chytře zapleteš ji v sladkých řečí síť,

a líc jí bude plát a oko v žáru líném,

a tmavý její vlas pak můžeš rozpustit.

I vyžilá tvá líc se zardí barvou žhavou

a dávná jiskra vzplá ve zhaslém oku tvém –

a zítra druhům svým nad kouřící se kávou

ty budeš povídat s tím bídným úsměškem,

jak uzmuls lacino ten nejkrásnější květ

to květinářce té, jíž bylo patnáct let...