První báseň.

Já vzpomínám si... Je to dávno už,

je skoro celý život mezi tím,

a přece jako by to bylo dnes,

já vidím vše...

To bylo v onen den,

kdy prvně zblízka uviděl jsem smrt, –

ó hořká, smutná, těžká vzpomínka!

To umřel tenkrát bratr Gabriel,

hoch tichý, hodný, který umíral

z nás první, prvý z celé rodiny.

A já jsem tenkrát, jatý smrtí tou,

jež otřásla mou celou bytostí,

a nemoha se dívat na hoře

všech ostatních, šel do zahrady ven

a tam jsem dlouho chodil sám a sám.

A venku podzim byl, však jasný den,

tak smutně krásný byl v té jeseni,

že lítostí mne jala myšlénka,

že mrtvý nevzbudí se nikdy víc

a nikdy více již se nebude

procházet s námi v naší zahradě,

ó nikdy více, sebe krásněji

byť slunce svítilo a vábilo...

A oči mé zalité slzami

se stále dívaly a vracely

k otevřenému oknu jednomu,

za kterým bez hnutí a života

přikrytý ležel chlapec ubohý.

A nevím, jak to bylo pojednou,

leč vím, že v chvíli té, jak byl jsem sám

v té náladě tak bolně zjitřené,

z té tesknoty, jež duši rvala mi,

a z duše té tak rozbolestněné,

jsem napsal báseň první v životě.

Kol stmívalo se už, a sem a tam

jak dál jsem chodil naší zahradou

a ty své první verše skládal jsem,

ty neumělé, smutné, ve kterých

jsem vyslovit chtěl celou bolest svou, –

v té chvíli bylo mi, že vedle mne

v tom soumraku, jenž ze všad vyrůstal,

i v nitru mém, v mé celé bytosti

cos neznámého roste, v srdci mém

že dotýká se nejtajnějších strun

a struny ty že náhle ozvaly

se životem, že tonem zavzněly

a rozezvučely se pojednou

a rozechvěly, třeba v nesouzvuk,

přec jenom v píseň, jež tam dřímala

a vzbuzena tím divným dotknutím

od oné chvíle zní a chvěje se

v mé duši dál a celou řadou let

se chvíti nepřestala v srdci mém...

A dnes, po dlouhých létech, náhodou

když na svou první báseň vzpomínám,

mám v duši hořký pocit trpkosti

a resignace... Často, přátelé,

jsem vzpomněl si, že jinak mohlo být!

Kdož ví, ten hlas, jejž v duši slyšel jsem,

za kterým šel jsem v celém životě,

neklidem, bouří, – kdož ví, zda ten hlas

přeludem nebyl, jemuž věřil jsem

a který nebyl víc než bludičkou,

jež kmitá se ti v noci na cestu

a pohasne, když poznáš v úzkostech,

že zbloudil jsi... Já často, přátelé,

na svoji první báseň vzpomínám, –

snad lépe bylo by mi bývalo

bez oné trudné chvíle, ve které

ta první báseň má se zrodila,

by předchůdcem všech byla ostatních,

jež rodily se, aby zapadly

a zanikly, jak v lese při bouři

sten raněného ptáka zaniká.

Můj celý život v nich a s nimi srost’, –

a komu byl ten život k užitku?

A komu prospěl? Koho potěšil?

A sám já, byl jsem v tomto životě

snad šťastným někdy, třeba na chvíli?

V tom boji za myšlénku, v pochybách,

jež ztýrají tě, v trudných zápasech

a v odříkání, jemuž vydán jsi,

v posměchu těch, jimž sloužiti jsi chtěl

svou myšlénkou a duší duše své,

v tom všem, co se všedními starostmi

až k smrti tebe denně utýrá,

jak možno tady mluvit o štěstí?...

A přece, zdá se mi, že štěstí jest.

A zdá se mi, že nebýt básníkem,

klid maje v srdci svém i v duši své

neznámý všem jsem klidně mohl žít

po boku ženy drahé, – zdá se mi,

že nemusil jsem světem jíti sám,

s hořkostí v duši, s tesknou obavou

před budoucností a se vzpomínkou

na život celý, který bez cíle

a bez účelu prchá v hluché prázdno.