PRVNÍ BOLEST.

Ten první bol, jenž zazebe,

když mrtvý v rakvi dříme,

ten není čist, jen na sebe

tu nejdřív pomýšlíme.

Ten shaslý úsměv, jenž nám plál,

ten zrak, jejž víčka vězní,

ta ruka – led – jak bude dál?

Jak budem’ žíti bez ní?

Však vlídný čas nás smíří zas,

jsme žití zachováni,

a v duši jen zbyl čistý hlas,

to smutné vzpomínání.

Pak zříme zase jeho hled

a zříme jeho tahy

a toužíme, by přišel zpět,

jen – že nám byl tak drahý!