PRVNÍ BŮH.

Ráj stopen v světlo v růžovém plál mraku,

strom šuměl, zpíval pták a květla skála,

když rosu v kadeřích a slzy v zraku

před prvním mužem první žena stála.

Na retu úsměv, v očích přemítání

se v sladké tuše skláněla a chvěla,

jak obláčky přes měsíc v náhlém vzplání

nach lehký spěl přes třpytný úběl těla.

I stála před ním jako úsměv jitra,

když bílé páry jdou ze spících lesů,

jak myšlenka když vstane bleskem z nitra,

ve růží vůni, ve slavičím plesu.

I stála před ním a muž chvěl se strachem:

a zřel, jak hvězdy v jejích očích svítí,

a v bázni ptal se: „Může býti prachem

to tělo, v kterém spí zdroj všeho žití?“

I klesnul její objímaje tělo

a slyšel hudbu nebes zníti sladkou,

s rtů jeho: „buď mým bohem!“ hymnou sjelo

a s přírody rtů echem: „budiž matkou!“

Ráj stopen v světlo, v růžovém plál mraku,

lev honbou mdlý se tulil k šíji lvice,

nad hlavou jejich v písni pták lnul k ptáku

a láskou k zemi zplála večernice.

O Evo – ženo! budiž velebena,

na tvojím retu úsměv lidstva bloudí,

v tvých ňader vzdechu příští lidstvo stená,

tvým pohledem bůh odpouští a soudí.

Tvůj prs jest mystický a svatý kalich,

zkad novou sílu žití lidstvo pije,

ve dobách snů i v změnách časů stálých,

v tvých ňadrech plál vždy oheň poesie!

Pel tvojí duše i lesk tvého těla,

vše bylo lidstvu nektarem a manou,

pod dlátem řeckým, štětcem Rafaela

v tmu věků vděky tvé jak slunce kanou.

O Evo, ženo, budiž požehnána!

Co v trapných dumách bádáme a sníme,

snad v očích tvých juž bloudí zoře rána

a pod tvým srdcem nový bůh náš dříme!...