První člověk.

Jej často duše ve svém snění vídá:

kmet obrovský, stín jeho tmavý halí

vchod ráje, trpké jeho slzy valí

se do vrásek, jež ryly trud a bída.

Sám pláči svému pláčem odpovídá:

„Že nerozšláp’ jsem život, prášek malý!

Teď v obra vzrost’ juž a v trest neustálý

můj fantom příšerný svět starý hlídá.

Já jediný moh’ jedním vzmachem ruky

zde učiniti konec žití všemu

a ušetřiti lidstvu příští muky!“ –

Proč nesmírný mne soucit jímá k němu?

Co dí, jeť pravdou! Ale v slzách zraky

lkám: Otče, jak ty byl bych dál žil taky!