PRVNÍ ČTENÁŘI

Dědek, jenž čte a neumírá

v předlouhé opuštěnosti své,

zpod brejlí živá jak intrika zírá,

kluky mnohé si k sobě zve.

Dedek s koťaty líhá i ve dne,

srostl už s nimi doslova.

Princezna Alaska říkal jedné,

druhé Hraběnka z Trsova.

Dědek se po světnicí šantrá,

bylo mu devadesát let.

Kluci mu říkali Pančatantra,

celý den ležel a celý den čet.

Pančatantra proto, že pouze

mravnou tu knihu nám do ruky dal,

aby nás nezkazil, v krásné touze

z jejího smyslu nás zpovídal.

Kolem lůžka mel sešitů stohy,

byli to „Pařížští daviči“,

s obrazy, tmou jak plíží se nohy,

provaz jak v smyčku se nalíčí.

„Rokambolo“ to ve vězení,

hory srovnaných sešitů,

hory sešitů k závidění,

na stole, ve skříni úkrytu.

Měl tam knížečky Landfrassovy,

tištěné ještě švabachem,

název „Rytíře Brendy duch“ poví,

jakým k nám mluvily postrachem.

Měl tu i knížečku o „Bílé paní“,

s hradní jež věže se dívala,

často nás přišla strašit v spaní,

když Meluzína zpívala.

Chtěli jsme, aby nám vstávaly hrůzou

vlasy, my chtěli být zdrceni.

S Pančatantry tou krotkou musou

byli jsme nespokojeni.

Mnohdy dědek se o otazník zvedal,

včera byl zlý a lakomý dnes.

kdo mu sáh’ na poklad, z ruky jejž nedal.

cenil naň zuby jak v „Křesadle“ pes.

„Rytíře Brendy ducha“ jsme chtěli,

kousky strašidel rytířských.

Pančatantru však jen odnášeli

hltači „Davičů pařížských“.