PRVNÍ DEN

Tichounké jaro, bělosněžná plachta svátečního člunku

skoro stojíc řeže perleťový odraz-dým topolů,

v skvoucí bažině řeky tryskají nové a nové vlnky

v stříbrné záři blahavého slunce, božství jara.

Mladičkým leskem, vláčným, mazlivým,

slínají kusy vzduchu v oslnivé prouhy.

Staré kolovrátky, frkačky, harmoniky ústní,

prosté hudby slábnou z žíravé zeleně údolí,

ve výši slejí se: prostor tu hraje na varhanách vzduchu

vrnivý hymnus, dumavě tenký, svatě zvětralý,

blouznivě jistý, nezvratně a tiše

jásající jako duchové ženy vítězné,

modrými výtrysky a spády milých triol,

veselý jako marnost hrobu, neboť nezemřeme,

teskný jako šikmé odpoledne, harfa víry,

miriamská řeč lo-fang.

Mocného života plane mi první den,

otvírá se krása světa, hloubky nebes, omámené roky.

Budu-li stár, budu-li před odchodem,

v srdci zvadlém nesa půlstoletí,

zase budou tu mladé loďky, kolovrátky a jaro,

ale starodávné jak slunná upomínka.