První den podzimní.

To přijde náhle. Konec srpna vlaje,

a slunce pálí ještě den co den;

jdeš odpoledne do známého kraje -

a on jak proměněn.

Zář bledožlutá chví se nad krajinou,

vzduch čist a vůní sžaté trávy syt,

vlasťovky vzhůru jako body plynou

až kamsi pod blankyt.

A níž se těžce četa kavek nese,

bez křiku, přímo letí v dalný jih,

a hruď a peruť chvilkou zableskne se

ve slunce paprscích.

Dvé starých dam, z nichž jedna psíčka vede,

jdou za hovoru lesa po kraji,

pak v luka jdou, kde květy růžobledé

ocúnu vzkvétají...

Luh, lesy, skály, dalných polí pruhy

a trosky hradů na temenech hor,

bělavé cesty, ztemnělých vod stuhy

a bílých domků sbor,

vše, na čem bledožlutá zář ta dřímá,

od nohou tvých až v dálku pod blankyt,

vše podivnou tak tesklivostí jímá

tvé vzpomínky, tvůj cit,

na zašlé mládí myslíš, zašlé báje,

na domov vzdálený, na matku svou,

a zašlé lásky ze dnů tvého máje

jdou náhle před tebou,

jdou brunetky a blondýnky ty svěží,

jich ňadra bouřně dmou se vlnami,

a v očích ještě hluboký žal leží,

jež chví se slzami – –

přejedeš čelo. A mráčků pod vlnami

se kavky nesou k modré dálavě,

a s parasoly jdou dvě staré dámy

po lukách v rozpravě...