První den.

Srpnové slunce spí na tichém dvoře,

v chomáčích trávy mezi kamením,

do úzké cely padá svit jen spoře,

a smutek jen se vlní chladem tím.

Jak hučící a rozpěněné moře

pár silných dojmů víří mozkem mým,

jenž pobouřen a fantasticky tvoře,

ve hlavě kypí s žárem palčivým.

A hledím bojácně a dýchám stěží,

jak štvaná zvěř, když v houštině kdes leží

a naděj má, že snad ji nedorazí.

Klíč v pevném zámku dozněl naposledy –

proud světla juž je znavený a bledý –

večerní stíny po stěnách se plazí.