První hřích.

Rozmrzen hodil kučeravou hlavou

a zavřel knihu, kterou čet,

díval se oknem v tichou noc a tmavou

s neklidem v duši mladých let.

Zas kolem táhnou nezvaní ti hosti! –

jak dlouho budou duši rvát?

chce odehnat je, nemá síly dosti

a nechtě, musí se jich bát.

Co těžkých bojů za večerů, nocí,

už silný hrdě bojoval,

však vlny dráždivé s tou drsnou mocí

se hrnou k duši dál a dál.

A od těch dob, co zvuky ty v něm znějí,

neklidem štván je odevšad,

chce ženu jen a hebké tělo její,

dal by jí za ně všechno snad!

Ach ano, k ženám! poražen – jít musí,

nelze mu vzdorů klásti dél,

ty noci dlouhé trápí jej a dusí – –

rozhodnut oblék se a šel.

V zamlklé město ubíral se v kradí;

tam ztratil nejdražší svůj sen,

zašlápl všechno, to své teplé mládí,

čistotu ženě hodil v plen...

Teď by chtěl hledat ony chvíle denně

rozchvělé touhou, když svět spal –

kde pak je najde, vždyť je dal ach, ženě,

takové ženě, věčný žal! –