PRVNÍ JARNÍ NEDĚLE

Jak dnes ty zvony krásně zněly

a jak ta hlína voněla,

když zlatým jitrem rozechvělý

jsem vykročil si z kostela!

Mez hnědne již a v plné kráse

plá všude jehněd žluť i nach,

v mých polích ozim zelená se

a potok bublá v olšinách.

Jak bude letos? Dejž to, Pane,

ať krásně tak a vesele

to celé příští léto plane

jak dnešní jarní neděle!

No, zaplať Pánbůh, však to trvalo,

než se to jaro zase probralo

a než jsem mohl svrchník vytáhnouti!

Ni kalendář, ni prorok Fiala

tím nehnuli, dál zima číhala,

a sníh se sypal o josefské pouti.

Dnes otevřem však okna po ránu

a po obědě půjdem za bránu,

tak neděli tu nejlíp oslavíme.

Ó, jak je dobře na slunci se hřát,

své plíce mužem pěkně provětrat –

a na Lišce se večer zastavíme!

Ó, zda to tušíš, vše jak puká

a jaký táhne zemí vzdech?

To jako tvoje něžná ruka

by voněla v těch pupenech!

A slunce svítí horoucněji –

ó viz jen, jak se stromy chvějí,

a prudčej jásá srdce mé,

že svoje jaro najdeme!

První jarní neděle

z pokoje nás dneska volá;

vesele, ó vesele –

dobře, že dnes není škola!

Den nám patří celičký,

večer teprv přijdem zpátky,

v chrámech světí kočičky –

to už brzy budou svátky!

Po těch svátcích přijde máj,

červen za ním přijde v skoku,

duben, květen, červen – aj,

prázdniny jsou za čtvrt roku!

Den za dnem jde, noc za nocí,

a s neštěstím se štěstí střídá,

jdou úspěchy, jdou nemoci,

a moje oko všechno hlídá.

Zřím pukat květy, vadnout list,

však v práci svou se stále halím,

vždyť lidé chtějí o všem číst,

a všeho musím býti dbalým.

Oh, první jarní neděle!

Jak asi krásně je teď venku,

kde hájům květy nastele

a chatám světlo na okénku!

Já tuším jenom onen jas,

jímž celý svět se budí ze sna,

a přec i já jsem šťasten zas,

že vrátila se snivá vesna.

Ó vlasti má, jíž plno ran

v to svaté srdce vsazeno je,

jíž byl ten svět jak pustý lán –

kdy navrátí se vesna tvoje?

Zda přijde s láskou ve tvou zem,

zda zvítězí a nezotročí?

Ó, v takém jaru vítězném

my rádi zavřem svoje oči!