První kapitola. (II.)

Mně devatenáct bylo roků,

do Prahy vedla cesta má.

Jak úchvatná je v dějin zoru,

však v „podsvětí“ jak šalebná!

As týden chodím sem tam spěšně

a poulím oči nadšeně

na paláce a rudé střechy

a chrámů věže zasněné.

O čem jsem četl, připomněl si,

a Prašnou bránu vyhledal

a našel Týn i rathaus starý

a zbožně zřel na Hradčan val.

Ty postavy, jež z povídek kdys

si fantasie vyrvala,

šly opět mlčky starou Prahou,

z jich zraků bolest zírala,

jak znovu šly by na lešení,

jež zrobil kdysi Mydlář kat,

za pevné svoje přesvědčení,

za chyby vlád všech umírat.

A jiný obraz vyvstal časem,

přes šraňky, zmoly, kamení

to na Špitalské pole hnali

se bojovníci nadšení,

nad jejich šiky černý prapor,

v něm velký, rudý kalich zřít.

Za pravdu boží, za své právo

jdou polem stát, či v poli mřít –

a z dálky slyšet chřestot zbroje,

to Němčíků se valí sbor,

jak bouře, když se rozzuřila,

a vody proud se řítí s hor.

A posléz slyšet jeden jásot:

je potřen zhoubce, pobit vrah.

Žel, dnešní Češi vyhrávají

jen v snech a pivních mátohách!

Tak týden žil jsem v rozesnění

a dojmy knížek všelikých

mi vykouzlily půvab mnohý

ve rozprýskaných pražských zdích

i krásné paní, mladé slečny,

i kavalírů dvorných tlum.

Když z toho všeho jsem se probral,

já věru vděčil nebesům –

za blázna neb mne leckde měli,

za venkovského zevlouna

a nejednou mi třeskl v uši

posměšek kluka křiklouna.

Však konec všecko že má jakýs,

já snům jsem oněm vale dal

a večer místo bludných poutí

pár ostrých hochů vyhledal.

A pivo bylo vskutku dobré,

i řečí bylo časem dost.

Nu, Praha! Máš-li peněz dosti,

máš blaženost i veselost!