První kapitola. (III.)

Tož přátelů jsem trochu nalezl si

a v „cizině“ se za čas okoukal

a polní šípek s přeostrými trsy

se panským růžím v lecčems podobal.

I měl jsem radost, že se zušlechťuji

ve kruhu rádců dobrých, laskavých.

Ba, šlo to zvolna. Štiky jinak plují,

hoď štěně v řeku, vzbudí žert a smích.

Nu, každý člověk hodiny ty odbyl

a leckterou slíz pernou poznámku, –

a hněvná slova mezi zuby drolil,

než pustili jej s pány do zámku,

jenž uhlazeným lvům je vyhražený,

do bálů, jež prý hod jsou života.

Nu, chápavý jsem, snes’ jsem ony změny,

jen občas v duši mé se mihotá

cos blýskného, jak pablesk oné zvůle,

jež nad vše drahou kdysi byla mi:

žít nespoutaný, ne jak tvora půle,

žít život plně, všemi silami!