První kapitola. (V.)

Žel, často šičku minnesänger měl

za paní vzácnou, nevídané krásy,

byl šťasten, že jí dvorně vrkat směl,

opěvat hlásek, šiji, ruce, vlasy.

Ji v toaletách viděl nádherných,

neb fantasie krejčí vzácný věru,

i kdyby sukénku jí vrchní zdvih’,

spodnice valně nevšimne si v šeru.

Prý tetřev ťokající hluchý je,

mne bezpečil už mysliveček mnohý,

i slepý trochu. Láska ukryje

i hrbek malý i ošklivé nohy.

Až probudíš se z toho zmámení,

je úzko ti a cosi lupá v zádech.

A naučení z toho pramení:

když blouzníš, blouzni, ale veršů zanech,

neb veršík malý často zrádce je,

po letech shledáš, že’s byl blázen velký.

Tvým chybám moudrý jen se usměje,

však esthét řekne, duch že’s byl vždy mělký,

když přehléds paprsk, jenž se duhou skvěl,

pro bludičku, jež nad bahnisky hrá si.

Žel, často šičku minnesängr měl

za paní vzácnou, nevídané krásy!