První kapitola. (VIII.)

Bolesti, bolesti, zklamání, bolesti,

že tebe člověku předtucha nevěstí,

když myslí na růže, v sadech jež rozsety,

na písně rozkošné, na lesy, na květy,

když tone v moři snů, v radostné závrati,

proč kdos mu neřekne: zima se navrátí,

pobledne obloha, slunce hřát ustane,

do zvadlých kvítečků rosa víc neskane,

sníh všecko zasype, mráz všecko popálí,

zpěvavá ptáčata odletí do dáli.

Však člověk zůstane, odletět nemůže –

zbudou mu vzpomínky na štěstí, na růže?

Často nic nezbude z květů těch svěžesti,

sežloutlé lupení pod nohou zachřestí!