První koncert.

Již vystoup’ v černém šatě bledý

a slech’, jak hovor pod ním stichal,

vzduch parfumy a horkem dýchal,

sál světly hořel tmavohnědý. –

A dole před ním jako v pýří

v hedvábí, krajkách, musselinu,

půl ve světle a zpola v stínu

dam řad se v polokruhu šíří.

Vlas tmavý, zlatý, vše to splývá;

ty žhavé oči, rudé rety!

Hle, černých fraků silhouetty,

hle, lorgnettů skla žádostivá!

Vznes’ housle a již tóny spijí

vzduch stišený svou hloubkou plnou,

v klavíru akkord měkkou vlnou

vpad’ jásavě a s energií –

Však mistr jeho, kdysi slavný

se rozechvěn kams v chodby ztratil,

jej pocit strachu náhle schvátil,

vzpomínal na svůj debut dávný.

Chtěl uniknouti kritik hlasu,

i potlesku i hanobení,

i závisti, jež zub svůj cení

a chce-li, do prachu rve krásu.

A zas jej v sál to pudí, žene;

jak třesou se ty ruce svadlé! –

– Zda někdo při tom na zapadlé

se jméno jeho rozpomene?