PRVNÍ KONSUL

– ne, v státní radě viděti se musí!

Což voják! Máme spoustu vojevůdců,

Hoche, Moreau – ale státník, pravím státník,

jenž všechno účelně a pevně vede –

On jediný je! Ano, víme všichni,

že výtečně se vyzná v státním stroji –

Jak „vyzná“ pouze? Občane, toť mýlka,

toť hrubá mýlka! Lze-li přirovnati

stát k stroji, nutno hlasitě pak říci:

On strůjcem jeho, On jej uved v pohyb,

On řídí jej, On jediný se vyzná

ve funkcích kol a koleček všech četných –

Já obdivuji neúmornost Jeho:

mně ondy konsul Lebrun vyličoval,

jak při poslední schůzi téměř všechny

už spánek zmáhal – On jediný seděl

tak čil a svěží jako při počátku,

kol třetí z rána povzbudil je vtipem:

– Nic platno, musíme si zasloužiti

žold, jejž nám země platí, pokračujme!

Je pravda. Při tom nutno akcentovat,

že každé debaty jest nejen vůdcem –

i otcem návrhů je, debaterem

i tvůrcem slední stilistické formy,

jež paragrafům důstojné dá roucho

a to je vždycky jako čistý mramor,

že filosof i básník chvít se musí

radostí nad ním. Střízlivý jsem právník,

však tvrdím, žádný z francouzských že králů

za celý život nepracoval tolik,

co tento mladý člověk během roku.

A všichni, jak je v dějepise máme –

Však v jeho přítomnosti není valně

člověku volno. Jde tak cosi z něho,

jak mlčenlivý nadzemský by Osud

se díval na vás – Dobře znám ten pocit.

A člověk při tom cítí v sobě maně,

že vůli tvoji přivázal k své vůli

a zachovat se chceš, by pohled jeho

k tvým očím zalet mile blahosklonně.

Je genius to. Genius? Mně nelze

se s pojmem tímto nijak spřáteliti –

Snad člověk nevšední či nadčlověk snad,

proč genius? To slovo zní mi prázdně.

Nu, genius – toť značí vždycky problem.

Je lidstva květ to, který za sta roků

Příroda stvoří. Nikdy nelze říci,

zda k zlu či dobru. Osudově nese

se po své dráze. Nutnost činů jeho

je mimo něj – a je pak vždycky křivdou

jej chtíti činit za ně zodpovědným –

Že pochybnost by byla: K zlu či dobru?

On, jenž je požehnáním pro Francii?

Jenž pořádek a stabilitu značí?

Jenž vyšel z Revoluce, ukončil ji

a hrůz ji zbaviv, národu dal svému

ovoce její, z krve očistěné?

Mám tohle v mysli: Když byl první konsul

onehdy hostem u Josefa bratra,

byl jsem tam taky. Šli jsme v Ermenonville

a snídali tam, potom procházeli

se topolovým ostrovem, kde leží

Jean Jaques. U hrobu jeho konsul stanul

a dlouho mlčel. Pohled šedých očí

kdes v prázdnu ztracen, rety uzamknuty.

Pak mávl rukou: – Pro Francie pokoj

líp bývalo by, kdyby ten byl nežil. –

(Jeana Jaquesa mínil.) – A proč, generále?

On připravil přec Velkou Revoluci –

já nadhodil mu – myslím, občan konsul

že nemá příčin lkát nad Revolucí. –

– Nu, dobrá – řekl ostře – ukáže se,

zda nebývalo líp by pro klid světa,

nás kdyby nebyl čítal v počtu živých,

tož mě a Rousseaua. – Odmlčel se náhle

a hlavu skloniv, dále šel svou cestou.

Já též už mlčel. Není volno, v žerty

se pouštět se člověkem osudovým.

Nechápu... On je štěstím pro Francii,

je zrakem jejím, dechem, duší její

a chce-li Osud zachovat ji v klidu,

jej zachová nám. Nevím. On tak řekl

a já se zachvěl...