První květ.

Ty’s vložila v mou ruku květ,

květ bílý tak jak čelo Tvé

a vonný jak Tvé rety;

já vzal jej, usmál jsem se jemně,

však v srdci zabouřil cit temně:

Pozdě – pozdě!

A rozloučiv se s Tebou pak

a v polích bloudě sám a sám

jal dumy jsem se spřádat;

o lásce snil jsem, o svém žití,

však v srdci počlo vichrem zníti:

Pozdě – pozdě!