První lásce.

V myšlénkách svojích v jarní noci

se k první lásce vracím zpět,

jež dosud nezmizela z duše

přes celou řadu bědných let.

Co změnilo se od té doby...

vlas proříd, duši stísnil žal,

a kolik mohyl, lásek nových,

jsem v srdci svém již zasypal.

Vím, marno, že mé vzpomínání

na onu dobu blahých chvil,

kdy poprvé jsem v žití kouzlo

nadšené lásky pochopil.

Ona – jest ženou milovanou,

a ze mne chudý básník jest,

jí osud sype v cestu růže

a hloží věsí do mých cest.

Ač vím, že ani nevzpomene

na první lásky jasný blesk –

v mé duši žije, pokud dýši –

pomněnkou, již sžeh žalu stesk.

Vím, zapomněla ve svém štěstí

na poupě první lásky snad...

já však vždy věrně budu na ni

i v černém hrobě vzpomínat.