PRVNÍ LÁSKA.

Kdož, první lásky zkusiv žal,

Potají nad ní nezplakal?

U zřídla božských pocitů

Na kouzelném dne úsvitu

Rajského pokraj otvoru,

Kde vonné jihu nádechy

Co sladkých křídel útěchy

Se vznášely po blankytu,

Kde harmonickém ve sboru

Pozvuky všeho blaženství

Božská věštily tajemství,

Kde u věčnosti myšlence

Ulpěla duše blažence,

Mladistvý v sobě živíc sen,

Že nezajde ten krásný den!

Ten luzný, čarovnadný svět,

Jenž vešker mírem oplývá,

Že slétne jako stromu květ,

Když vichřice jím zachvívá,

Kdož na to ve snu pomnívá?

Trpkéť ti hrozí probuzení!

Sotva žes na té skvělé výši

Stanuv, v sladkém okouzlení

K čarovné ústa tisknul číši,

Tu osud záhubným svým zrakem

Tě dostihne a šedým mrakem

Pokryje ráj a vypudí tě

A na poušť vyžene. Takž dítě

Od matky odloučeno pláče,

Takž z hnízda vyplašené ptáče

V tísni si útočiště hledá,

Jak duše ze sna vytržená

A z ráje na poušť vyvržená!

Spíš dítě zas svou matku najde

A ptáčku zahynout les nedá –

Tvé jenom srdce v hořích zajde!

Slze opouštíš své to nebe,

Půl srdce z těla ti vypadlo,

Co zbylo – v tesknotách ti zchřadlo!

Pozbyv svůj cíl, sám pozbyls sebe,

I duše tvá se odloučila.

Jináť se s tebou k nebi vznesla –

Či pružnou peruť tam ztratila,

Že mdlá a chorá k zemi klesla?

Poznáním prvních srdce hoří

Se bytnost tvá z základů zboří!

A skvělé snů tvých prvotiny

Se rozplynou, paláce jasné

Jak úsvit nadějí tvých zhasne,

Se rozpadají v zříceniny.

Kdož, první lásky zkusiv žal,

By tajně nad ní nezplakal?